||1. kapitola|| 1/2

Tak, jestli se na tenhle blog někdy přestěhuji, asi bych měla začít s přesouváním kapitol povídek. Takže tady je první kapitola JS, není nic moc a první díl se mi ani moc nelíbí, ale mně přijde na nic sem začít přidávat pouze až ten 3. díl.

Bohužel mám špatnou zprávu. Blogspot je podle mě v tomhle ještě horší než blog.cz, ale možná je chyba v mém počítači nebo tak. Musím i tu nejkratší kapitolu dělit na dvě části -.-"

1. kapitola

No, to jsem si mohla myslet! Jak jinak to také mohlo dopadnout? Mí rodiče, tvrdohlaví jako já sama, si opět stojí za svým rozhodnutím; a já s tím opět nemohu nic dělat. Již jsem se smířila s několika věcmi, jako třeba s tím nanicovatým stěhováním sem, do zapadlého městečka poblíž Minneapolis, se smutným faktem, že m rodiče nikdy nepořídí psa nebo s tím, že nikdy nebudu normálně zapadat jako ostatní. Jde o maličkosti, ale i ty vám mohou zpříjemnit život. Mně jsou takové radůstky odepřeny.      

Bydlíme zde skoro měsíc a jedna má spolužačka, Faye, celou třídu pozvala na narozeninový večírek. Samozřejmě když jsem se zeptala rodičů, zda také smím jít, jejich odpověď jako vždy zněla „Ne“. Ani si nepamatuji, kdy jsem byla volná. Už snad od mého narození mě rodiče drží u sebe a nikam mě nepouštějí. Nikdy jsem nebyla na žádné oslavě svých kamarádek a kromě školy nejsem nikdy sama. Doma si připadám jako ve vězení a toužebně se dívám ven do parku, kde dívky mého věku provádějí samé blbosti. Tak ráda bych se k nim přidala. Ale nemyslím, že by mě přijaly. Zásluhou rodičů jsem se stala totálním outsiderem a ani neměla možnost s někým se skamarádit.  

Žádné skutečné kamarádky nemám. Ve škole mě holky i kluci berou, občas se mnou i mluví, ale s nikým se nekamarádím. Jsem uzavřená do sebe a společenská jsem jen, když musím. Nestává se mi to často. Ne, že bych se nesnažila. Mám v sobě zkrátka něco, co přiměje mé vrstevníky projít bez povšimnutí. Vím, že na tu oslavu mě pozvali čistě ze zdvořilosti. Přesto bych na ní moc ráda šla a ukázala ostatním, že nejsem ta, kterou ze mě udělali rodiče.  

Konec školy. Začátek celoživotního domácího vězení.

Školní autobus přijíždí, ale na mě už čeká černý Mercedes před branou školy. Nikdy nejezdím s ostatními spolužáky autobusem, rodiče mě vyzvedávají každý den svým autem, což nechápu; autobus staví pár kroků od našeho nového domu.

„Anwen!“ Uslyším své jméno a ohlédnu se. Rodiče čekající v autě už netrpělivě klepají na okýnko. To mě musí ještě ztrapnit před celou školou? říkám si nasupeně a vydám se směrem k nim.

Najednou uvidím Faye. Přiměji se usmát se a zamávat jí. „Ahoj!“

„Čau,“ odpoví. „Tak jdeš na tu oslavu?“

Už-už chci odpovědět větu typu „Ještě se musím zeptat rodičů“, ale pak mi dojde, že to by znělo moc dětinsky. Jenomže CO tedy odpovědět? Rodiče mi nikdy nedovolí jít na večírek spolužačky. To tady však nehodlám Faye vykládat, ještě by si pomyslela, že nejsem dost stará na oslavy. Nejspíš by všem navykládala, že jsem ještě malé děcko, co se od rodičů na krok nevzdálí.

Nakonec pevně řeknu: „Jo, jasně.“ Netuším, proč jsem toto odpověděla, nikdy se tam nedostanu. Ale aspoň můžu na poslední chvíli napsat SMS, že mi není dobře, takže nepřijdu. Tedy, to bych mohla použít jako výmluvu, pokud bych měla mobil. Jenže já ho nemám. I moji rodiče mají jen jeden dohromady. Naše rodina je hrozně zvláštní. Říkají to i mí spolužáci. Ne, že by je chtěli urážet, takoví oni nejsou; prostě si všimli stejných věcí, jako ostatní.

„Fajn, tak se uvidíme dnes večer,“ řekne ještě Faye a nastoupí do autobusu.

Takže musím vymyslet něco jiného. Nebo se jednoduše pokusím znovu rodiče přemluvit, aby své rozhodnutí změnili. Což už jsem předem věděla, že se mi nepodaří. Nikdy se mi nepodařilo rodiče k něčemu přemluvit.

Nastoupím do auta a pozdravím rodiče. Také jsem nikdy nepochopila, proč pro mě přijíždí vždy oba dva.

„Kde jsi byla tak dlouho, Anwen?“ zeptá se otec.

„To už se ani nesmím bavit se spolužačkami?“ odseknu podrážděně.

„Tímhle tónem se mnou nemluv, mladá dámo!“ okřikne mě.

„Kdo byla ta dívka? Jak se jmenuje? Má dobrou pověst ve škole?“ ptá se matka.

„To je výslech?“  

„Ne, jen chceme vědět, s kým se ve škole stýkáš a s kým mluvíš,“ odpoví mi matka.

„Bavím se s učiteli, učitelkami a normálně se spolužáky.“

„Jakými spolužáky?“ pokračuje otec. Na nějaké přemlouvání mohu klidně zapomenout. Už teď jsou rodiče rozčilení.

„Já se bavím s naprosto normálními lidmi!“ namítnu. Natruc si pustím muziku v rádiu, kterou rodiče přímo nesnáší. Když už oni mají poslouchat hudbu, je to vážná hudba, Mozart, Beethoven, Vivaldi apod.. Hrůza. A to chtějí vychovávat puberťačku. 

„No co to posloucháš za neslušnou muziku?!“ vypění otec. Schválně tu „neslušnou muziku“ dám ještě hlasitěji. Dříve jsem jim jejich zásady a pravidla brala, ale teď už ne. Je mi patnáct, proboha, a oni mi snad chtějí dávat lekce používání vějíře, doporučení na poslouchání inspirativní hudby a já nevím, co všechno.

„Poslouchám to, co se mi líbí,“ odpovím.

„Tak bys měla změnit vkus, protože toto je strašné. Navíc je to parodie na píseň z velice kultivovaného filmu. To je naprosto nepřijatelné!“

„Tati, vždyť je to naprosto normální popová hudba! Poslouchají ji všichni! Proč já nemohu?!“

„Tati?! Přece jsme ti s Annabell kladli na srdce, že nás máš oslovovat formálně! Tak jak se sluší na mladou dospívající dívku!“

„Já se vám nikdy s ničím nezavděčím, že?“ pronesu tónem, který říká, že nemohu ani uvěřit tomu, co slyším. Rodiče mi vykládají něco o „správném vychování“ a „mém dobru“, ale já už je neposlouchám. Už dávno jsem pochopila, že jejich pokusy a snahu o můj život jsou všelijaké, jen ne dobré. Oči mám zalité slzami a nevěnuji jim nejmenší pozornost. Odvrátím se k oknu a hrozně moc se přeji být někým jiným. Nebo mít aspoň normální rodiče.