||1. kapitola|| 2/2

A druhá část:

Když dojedeme k našemu domu, lépe nazváno rezidenci, nasupeně vystoupím a prásknu dveřmi. Vylovím klíč z brašny a odemknu dveře od vrátek. Naše zvláštní rodinka totiž musí mít zvláštní bezpeční opatření, jako klíče od všech dveří i oken nebo pět alarmů.

Ale na ten večírek půjdu, v tom mi nezabrání. Už moc dlouho jsem byla poslušná. Ono moc  neuškodí,  když  vyzkouším něco nového.  A  už vůbec to neuškodí rodičům, kteří se

stejně celý večer budou věnovat hrám,  které se hrály tak v 18. století.  Nejenže jsou mí rodiče podivní, ale i hrozně zaostalí co se týče doby; navíc působí děsně starobyle. Jako by do 21. století vůbec nepatřili.

Vejdu do svého pokoje a otevřu šatní skříň. Musím si něco vybrat na oslavu.

Ach jo. Mé oblečení se skládá z nudných, nevýrazných kusů, které se mi vůbec nelíbí. Samé roláky, dlouhé kalhoty, ojediněle dlouhé černé přiléhavé sukně, košile a svetry. Mám své jedno oblíbené tričko s roztomilým tučňákem od mé oblíbené značky New Yorker. Rodiče by mi ho nikdy nekoupili, ale než jsme se přistěhovali, jednou, když rodiče nebyli doma, jsem se vyplížila z domu s celým svým kapesným a vyrazila jsem nakupovat. Prošmejdila jsem asi deset obchodů a z každého si něco koupila. Většinou to byla veselá barevná trička nebo džíny, které šly aspoň trošku s dobou, ale rodiče na všechny kusy přišli a já dokázala schovat jen tričko s tučňákem.

Nejde o to, že by rodiče neměli dost peněz kupovat mi hezké věci. Spíš o to, že mi prostě nechtějí koupit něco, co by se mi líbilo. O penězích nikdy není řeč; já mám značkové drahé oblečení, ale prostě není… hezké. Samozřejmě si nesmím stěžovat. Aspoň pokoj mám dle svých představ. To je jediná věc, kterou mi zařídili přesně tak, jak jsem si přála. Každá stěna má jinou barvu polepenou plakáty, obrázky a výstřižky z časopisů. Postel je úplně dokonalá. Vybrala jsem si tu nejpohodlnější matraci, jakou jsem objevila (taky byla pěkně drahá) a k tomu měkké polštářky a závěsy, aby mi do postele nesvítilo slunce. To vlastně navrhla máma, mně slunce ani trošku nevadilo, naopak jsem byla ráda, když mě hřálo, ale souhlasila jsem, protože mi připadalo, že když závěsy zavěšené nad postelí zatáhnu, budu mít pak víc soukromí.

Můj pokoj je přeplněný nábytkem jako třeba mini-barem, ledničkou, gaučem, televizí, skříní s oblečením a ještě jednou s botami a školními sešity a učebnicemi, houpacím křeslem, psacím stolem a francouzským oknem. Můj pokoj je snad to nejhezčí a nejútulnější místo v tomto domě.

Takže, co si vezmu na sebe? Ve volném čase ráda navrhuji a šiji oblečení, ale vždy je mi sebráno s poznámkou, že jako švadlena bych se nemohla uživit. Kdo říká, že chci být švadlena? Jenom mě prostě baví navrhovat hezké oblečení.

Takže vezmu látky schované pod postelí a začnu si šít topík s jedním ramínkem. Stříhám, tvaruji, sešívám, navlékám, přišívám a nedávám pozor na čas. Tolik jsem zabraná do vyrábění tílka a hrozně mě to baví. Bohužel když se podívám na hodiny, zjistím, že není čas udělat si ještě sukni. Takže se znovu přehrabuji ve skříni a nakonec objevím dříny, které proti ostatním vypadají ještě docela přijatelně.

Obléknu si je a k tomu top. Prohlížím se v zrcadle, ale pořád vypadám moc obyčejně. Rozhodnu se pro zkrášlení obličeje a pak vlasů. Máma mi sice vzala skoro všechno oblečení, ale rozhodně nepřišla na šminky a make-up v mé skrýši pod ponožkami. Nic moc originální skrýš to není, ale lidi jako moji rodiče by tam nikdy nehledali.

Hned vytáhnu svou sadu líčidel a začnu se malovat. Jemně obtáhnu tužkou oči, nanesu trochu pudru na mé tváře bílé jako sníh, abych vypadala trochu víc lidsky, použiji lesk na rty s vůní lesního ovoce a trošku třpytek na má oční víčka.

Nakonec si udělám jednoduchý drdol z mých temných černých vlasů, přičemž pár pramenů si nechám líně padat do čela. Podívám se do zrcadla a čekám obvyklý povzdech nad svým vzhledem. Tentokrát vydechnu úžasem a spadne mi brada.

Páni, to snad ani  nejsem já?!

Ale ano, jsem a připadám si poprvé v životě hezká. Usmívám se na sebe a jsem se sebou moc spokojená. Toto už ani trochu nepřipomíná tu nudnou šprtku Anwen z prvního ročníku, která se nemůže pyšnit ničím kromě auta svých rodičů a svým pokojem.

Už není cesty zpět, pomyslím si. Ne, když jsem ze sebe udělala tohle. Za pár minut má přijít otec na svou každodenní kontrolu, zda mi něco nechybí, nebo jestli naopak nedělám nějaké „klukoviny“.

Ještě si strčím do kapsy kalhot jízdenky a pozvánku na Fayeinu oslavu. Málem zapomenu na dárek pro Faye, zabalený v hezkém obalu. Než se vydám k oknu, popadnu ho a strčím do kapsy od bundy. Štěstí, že jsou to jen malé korálkové náušnice; vlastnoručně vyrobené, jelikož jsem samozřejmě nemohla nic koupit. Snad se budou Faye líbit, docela se mi povedly.   

Chci vylézt z okna, protože jiná cesta pro mě odtud neexistuje (leda by se mi chtělo protahovat se komínem a to se mi tedy nechce), ale nemám provaz. Tudíž svážu všechny ošklivé kalhoty a mikiny a za chvíli je z nich dlouhý látkový provaz. Bude držet? Na to nepřijdu, když to nevyzkouším. Ale měl by držet, protože já nejsem tak těžká.

Zavážu improvizovaný provaz kolem příčky v okně a pak se jím protáhnu. Pevně se držím a nejistě šplhám po stěně domu. Dře to a škrábe mě na břicho. Topík jsem schválně udělala docela krátký, ale teď toho lituji. Aspoň ramena mám chráněná bundou.

Konečně jsem dole. Je mi jasné, že ten „provaz“ je dost nápadný a že rodiče na můj útěk zanedlouho přijdou, ale tak ať. Nejsem jejich otrok. Nechám provaz provazem a vyběhnu ze zahrady. Náš dům není přímo ve městě, takže musím jít pěšky pár minut na autobus, ale to mi nevadí. Hlavní je, že se mi zdařil útěk.

Fakt je, že jsem své rodiče na slovo poslouchala až moc dlouho. Ale to je pryč. Už nejsem jejich „malá holčička“, jak mě s oblibou nazývají, když zrovna nemají špatnou náladu. Já nebudu napořád stejná. Taky někdy musím dospět, ale jestli toto rodičům nedochází… jestli mě pořád budou držet při sobě jako domácího mazlíčka… Tak to tedy ne.

Už jsem na zastávce a autobus přijíždí. Nastoupím a štípnu si jízdenku. Sednu si na volné místo u okna a musím se sama nad sebou usmát. Dokázala jsem to! Za 15 let jsem poprvé skutečně volná! Sice ne tak docela, musela jsem si to zařídit sama, ale nevadí mi to.

Vystoupím a jdu ještě pěšky pár minut k Fayeinu domu. Bydlí v bohaté čtvrti na kraji města ve viktoriánském domě. Zevnitř slyším hlasitou hudbu a z oken září světlo. Usměji se a zazvoním na zvonek. Chvíli trvá, než mi někdo otevře. Je to Faye.

„Ahoj,“ pozdravím ji vesele.

„Jé, čau, Anwen,“ odpoví trochu zaraženě Faye. „Už jsme si mysleli, že nepřijdeš.“

„Proč?“

„No, kvůli tvým rodičům. Pustili tě?“

„Jasně,“ zalžu. „Jo, tady máš dárek.“ Vytáhnu z kapsy od bundy balíček a podám ho Faye.

„Díky,“ usměje se. „Rozbalím si ho později. Tak pojď dál.“

Pustí mě dovnitř a já žasnu. Pravda, že jsem nikdy nebyla na žádné oslavě, ale Fayeina výzdoba domu mi naprosto vyráží dech. Všude jsou rozvěšené barevné balonky, řetězy, třpytky zdobí stěny a barevné kusy papírků jsou rozházeny na zemi po celé chodbě. A asi i po celém domě. Je to všechno moc hezké. Já nikdy neměla oslavu narozenin, dokonce ani dort se svíčkami, protože mí rodiče sladké nejedí. Obvykle dostanu pár dárků, rodiče mi popřejí všechno nejlepší, popřípadě zazpívají, ale to je všechno. Pamatuji si, že když jsem měla šesté narozeniny, máma mi koupila velkého muffina a doprostřed čokoládovou polevou, kterou sama smíchala z nutely a kakaa, vepsala číslo 6. Zbytek polevy mi dala sníst, jenže já ji spořádala všechnu ještě s mega-muffinem a pak mi bylo špatně. Máma nechala svého kulinářského umění, protože se domnívala, že mi bylo špatně z té polevy.

S Faye vejdeme do prostorného obýváku plného lidí našeho věku a uprostřed stropu je zavěšena  disko-koule.  V  místnosti  není  zapnuté  světlo, protože bohatě vystačí střípky

stříbrných světélek na zdech odrážející se od koule na stropě. Je tu dokonalá atmosféra k párty.

„Páni, Faye, to je dokonalý!“ nechám se slyšet, ale musím mluvit nahlas, aby mě přes dunící hudbu vůbec slyšela.

„Díky,“ odpoví a připojí se k nějakému klukovi. Já stojím ve dveřích do obýváku a nemůžu se vynadívat na tu úžasnou výzdobu.

Také bych si ráda s někým zatancovala. Bohužel o mě nikdo nejeví zájem. Nejspíš jsem pro ně jen šprtka z bohaté rodiny, dnešní večer navlečená do něčeho, co se ke mně nehodí. Ach jo. Vůbec jsem sem nemusela chodit, protože už po pár minutách se nudím ještě víc než při hodině fyziky ve škole. Doloudám se k občerstvovacímu stolku a naliji si limonádu. Sednu si s ní na gauč a srkám z brčka. Sleduji oslavu. Všichni se tak dobře baví a já…? Sedím a čumím jako nějaký vetřelec, kterého tu nikdo nechce.

„Nazdar, Anwen,“ ozve se kousek nade mnou. Je to chlapecký hlas.

Podívám se nahoru a spatřím docela pohledného černovlasého kluka tak o dva roky staršího, než jsem já. Usmívá se na mě a já mu úsměv oplácím.

„Ahoj,“ řeknu.

„Nechceš si zatančit?“ zeptá se směle a natáhne ke mně ruku.

„Jo,“ souhlasím okamžitě a ruku ochotně přijmu. Vtáhne mě mezi ostatní lidi doprostřed obývacího pokoje, přímo pod disko-kouli. Najednou si připadám jako někdo úplně jiný. Na těch pár krásných minut nejsem Anwen šprtka, ani Anwen miláček svých rodičů. Tančíme a smějeme se a děláme blbosti s ostatními a já si to neskutečně užívám. Takhle jsem se ještě nikdy nebavila!

„Mimochodem, jsem Josh,“ zašeptá mi do ucha a při tom na můj ušní lalůček vtiskne lehkou pusu. Skoro to nepostřehnu, dokud nezrudnu jako rak. Moje první pusa! Rodiče mi vždy říkali, že líbat se je velice nezdravé, protože se tak přenáší bacily, ale toto stejně nebyla pusa na pusu.

„Je ti dobře? Nějak jsi zčervenala,“ poznamená, když se podívá na můj obličej.

„Jo, jo, je mi fajn…“ odpovím a zatočí se se mnou celý svět, když mi Josh věnuje ještě krásnější úsměv, než předtím. Jestli je mi dobře?! Celá exploduji a mám pocit, že během deseti vteřin roztaju! Usuzuji, že Josh mě ze školy buďto nezná, nebo ano a teď zjistil, že mimo dohled učitelů nebo rodičů jsem úplně jiný člověk. Podlamují se mi kolena a mám chuť ho políbit, chytnout ho za ruku, přitisknout se k němu… Ale pak, když skončí písnička, se nade mnou ozve hrozný zvuk. Disko-koule se zakymácí a pak už jen slyším svůj křik.